Seisuke Tsukahara
Tokyo-born poet and visual artist, settled in Prague since 1991. He merges Japanese poetic structures with computer graphics and turns them into visual poems that can be read, seen or performed.
Seisuke Tsukahara’s visual poems stand on a delicate border: they remember Japanese linked-verse renga, they borrow the concentration of haiku, and they are finished on the computer. In the 1980s he began to write long sequences that behaved like renga, only without the usual circle of co-authors – he wrote every “voice” himself. What looks like several poets in dialogue is actually one poet changing masks.
The poems are composed of characters (kanji, hiragana, Latin), number strings, pauses and small images. Language is treated almost like geometry: Czech, English, Chinese and Japanese can appear in a single piece, placed for visual balance. The resulting poem can be read, exhibited on a folding screen, or recited together with electronic music.
“Rational figures appear next to dream-like images; visionary explanations stand next to everyday reality. By doing this he leaves the poem slightly open, so the reader can move inside it.”
A long parallel line in his work is mail-art: instead of New Year’s greetings he sent visual poems to friends from December to January, keeping the Japanese custom but changing its message — art as a gift.
Pokusíme-li se porozumět vizuálním básním Seisukeho Tsukahary, velmi rychle narazíme na jejich japonský základ. Vycházejí z řetězové poezie renga, která se tradičně píše ve dvou a více autorech, on ji ale píše sám a jen mění “hlas”. Tím narušuje původní pravidlo a zároveň si ho ponechává.
Vizuální básně vyrůstají z haiku a skládají se z koláže znaků, číselných řad, symbolů a tichých pauz. Autor pracuje s jazykem téměř matematicky – píše česky, anglicky, čínsky i japonsky a výslednou podobu dotváří počítačovou grafikou. Útržky myšlenek, smyslové vjemy i niterné stavy spojuje s kanji a se slabičným písmem hiragana a katakana.
Racionální tak střídá iracionální: vedle vizionářských motivů stojí konkrétní reálie, snová obraznost sousedí s matematickými kódy. Haiku jako nejsevřenější a zároveň nejpřístupnější forma mu dovoluje zachytit obrazy oproštěné od těžkopádných definic a přitom živené filozofickými zastaveními.
Inspirací jsou mu známá města – Tokio, Vídeň, Praha – každé s jiným rytmem a pamětí, a nad tím vzdálený vesmír jako pozadí lidské poezie.
塚原清介の視覚詩は、日本の連歌のようにいくつもの声が連なっていくように見えますが、実際には一人の作者が文体を変えながら書いています。俳句の凝縮と、コンピューターによる現代的なレイアウトが1つの画面に共存しています。
作品には漢字・ひらがな・ラテン文字・数字列・沈黙が同列に置かれ、理知的なコードと夢のようなイメージが同居します。読むことも、展示として見ることも、朗読として上演することもできる柔らかな形式です。